Tato kapitola, jež je obsažena ve studii OECD: Vzdělávání dětí 21. století: Emocionální wellbeing v digitálním věku, se zaměřuje na vztahy mezi dětmi, vrstevníky a rodiči. Zejména u dětí a mladistvých je žádoucí, aby vytvářely zdravé a silné vazby se svým okolím. Žijeme v digitální době, a proto mají technologie nezanedbatelný vliv na naše chování, komunikaci a vytváření vztahů. Studie se snaží zodpovědět mimo jiné také na otázku, zda se vztahy dětí s jejich rodiči a vrstevníky v digitální době výrazně odlišují od dob minulých či nikoliv.

Rodina hraje u dětí klíčovou roli a má vliv na jejich emocionální a sociální rozvoj. Nicméně rodiny se v průběhu let proměňují. Za poslední dvě dekády pozorujeme snížení počtu uzavření manželských svazků a zvýšení rozvodovosti, přibývá domácností, kde žije s dítětem pouze jeden rodič a napříč státy se postupně legalizují svazky pro stejnopohlavní páry. Důležité je zmínit také fakt, že lidé zakládají rodiny v pokročilejším věku než dříve a mají méně dětí, což souvisí s vyšší participací žen na trhu práce a dosažením vyššího vzdělání[1].

Vztahy v průběhu dospívání

Rané dětství

V této fázi je středobodem rodina. Vztah dítě-rodič by měl být založen na podpoře a péči, dochází pak k lepšímu fyzickému, sociálnímu a emocionálnímu vývoji[2]^,[3].Úzkosti a konflikty v rodině mohou ovlivnit výsledky dětí, a to v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Mohou mít trvale negativní dopad na vývoj dítěte a jeho well-being v pozdějším životě[4].

Pozdní dětství

Rodina je stále klíčová. Její podpora pozitivně ovlivňuje vztah dětí s vrstevníky[5]. Rizika jsou v této fázi téměř totožná jako v té předchozí. Děti, které v tomto období čelí rodinným stresům, mají tendenci vykazovat více problémů s chováním a zhoršení akademických výsledků[6]. Dlouhodobá studie dětí ve věku od 6 do 13 let zjistila, že vnitřní napětí a uzavírání se do sebe, jsou spojeny s odmítnutím vrstevníků a horším navazováním přátelství[7].Odmítnutí ze strany vrstevníků má na dítě silný negativní dopad. Projevuje se obtížemi ve škole, např. záškoláctvím či disciplinárními postihy[8].

Adolescence

Dospívání je důležité přechodné období. Dospívající získávají větší nezávislost a nejsou tak vázáni na své rodiče, více se orientují na vrstevníky. 15letí, kteří tráví více času se svými vrstevníky vykazují vyšší životní spokojenost a řadu dalších pozitivních výsledků.[9] Ani při nabývání větší svobody ale nemůže stát rodina na druhém místě. I v této vývojové fázi je žádoucí, aby rodinné vztahy fungovaly
a k dospívání docházelo v klidném a harmonickém prostředí[10].

Rodičovství a jeho styly ve 21. století

Většina rodičů chce, aby jejich potomci byli úspěšní. Mnohdy se ale přemírou snahy sami dostávají pod tlak. Chtějí, aby byly jejich děti úspěšné ve škole, v životě a aby snadno navazovaly přátelství s ostatními. Tato rodičovská snaha se dá rozdělit na dvě dimenze: náročnost a reakce. Náročnost zahrnuje vysoká očekávání a trvání na dodržování pravidel. Reakce se týká míry, do jaké rodiče vyjadřují pochopení a respekt k vývojovým potřebám dítěte. Tyto dvě dimenze a jejich vzájemné zastoupení nám vymezují čtyři základní styly, jakými se snaží rodiče kýžených výsledků dosáhnout[11].

1. Autoritativní– obě dimenze silně zastoupeny, rodiče efektivně komunikují se svými dětmi, chválí je, pokud dodržují pravidla a trestají, pokud je naopak porušují. Tento styl je asociován s pozitivními dopady na dítě (školní úspěšnost, větší sebevědomí a menší pravděpodobnost šikany, ať už jako útočník nebo oběť[12]).
2. Autoritářský – náročnost silně zastoupena, naopak reakce chybí. Rodiče uplatňují ve výchově svou nadřazenost a kontrolu, aby si vynutili poslušnost dítěte. Tento styl je spojován s celou řadou negativních dopadů na mentální zdraví dítěte (např. deprese).[13]^,[14]
3. Liberální (shovívavý) – silný důraz na reakci, chybí zastoupení náročnosti. Děti s touto výchovou vykazují horší školní výsledky a větší pravděpodobnost být obětí šikany.[15]
4. Zanedbávající– rodiče nekladou důraz ani na jednu dimenzi, děti obvykle mívají horší výsledky ve škole, objevují se u nich tendence k agresi, depresi a v krajních případech
   i sebevražedné sklony.[16]^,[17]

Evoluce rodičovských stylů

Výčet čtyř výše zmíněných stylů je základní, ale pro mnohé již v dnešní době nedostačující, proto vznikají styly nové. Mnohé slibují větší úspěšnost dětí nejen ve škole, ale i v práci a životě obecně. Nicméně tato tvrzení nejsou podložena žádnými relevantními výzkumy. Vedle stylů vznikají
i nové aspekty v chování rodičů, které jsou výsledkem všudypřítomných technologií. Neměly by být brány na lehkou váhu a vědci upozorňují na jejich negativní dopady.

Jedním z rizik je tzv. „phubbing“, technologie způsobují komunikační problémy mezi dětmi
a rodiči. Tento nešvar je ve společnosti velmi častý, v rámci studie potvrdilo 50 % respondentů, že nereagují na své děti, pokud sami využívají telefon a více než 80 % přiznalo, že jim dělá problém se během rodinných konverzací od telefonu odtrhnout a soustředit se na diskuzi[18].

Dalším z rizik je „sharenting“, kdy rodiče sdílejí nadmíru informací o svých dětech na sociálních sítích (jména, data, intimní fotografie aj). Rodiče se chtějí svými dětmi pochlubit, získat pozornost
a obdiv ostatních uživatelů. Děti jsou pak ale často vystaveny posměškům od ostatních, (kyber)šikaně, pocitům zahanbení či frustraci a úzkosti.

Navazování přátelství v moderním světě

Navazování nových přátelství je v dětském světě nepostradatelné. V dnešní době se děti do online prostoru dostávají čím dál dříve a postupně se seznamují s jeho možnostmi – chatování, hraní her, „lajkování“ fotek a další funkce se staly nedílnou součástí jejich života. Není tedy překvapivé, že
i navazování přátelství se přesunulo do online světa[19]. Profily na sociálních sítích jsou stále doménou dospívajících, ale procentodětí v rozmezí 8-11 let používajících sociální sítě se postupně zvyšuje. Nicméně online a offline přátelství se prolínají. Někteří navazují kontakty na internetu a postupně se přesunou k face-to-face přátelství, jindy je tomu naopak. Online vztahy jsou dnes brány jako běžná součást našich životů a mohou být stejně kvalitní a přínosné jako offline vztahy.

Na závěr je nutno říci, že před sebou máme spousty nezodpovězených otázek, kam se bude vzdělávání dětí ubírat v následujících letech a jak k němu bude přistupováno. Jedno je ale jisté, rodina, kamarádi a fungující vztahy budou vždy pro děti alfou a omegou, nejen pro jejich duševní pohodu a zdraví, ale i školní úspěchy.

[1]Bongaarts, J., B. Mensch and A. Blanc (2017), “Trends in theageatreproductivetransitions in thedevelopingworld: The role ofeducation”, PopulationStudies, Vol. 71/2, pp. 139-154, http://dx.doi.org/10.1080/00324728.2017.1291986.
[2]Chan, M., A. Lake and K. Hansen (2017), “The early years: Silentemergencyoruniqueopportunity?”, The Lancet, Vol. 389/10064, pp. 11-13, http://dx.doi.org/10.1016/S0140-6736(16)31701-9.
[3]OECD (2015), SkillsforSocialProgress, OrganisationforEconomic Co-operation and Development, Paris, www.oecd-ilibrary.org/content/book/9789264226159-en.
[4]Carlson, M. and M. Corcoran (2001), “Familystructure and children’sbehavioral and cognitiveoutcomes”, JournalofMarriage and Family, Vol. 63/3, pp. 779-792, http://dx.doi.org/10.1111/j.1741-3737.2001.00779.x.
[5]Hartup, W. (1992), “Peer relations in early and middlechildhood”, in Handbook ofSocialDevelopment, Springer, Boston, MA, https://link.springer.com/chapter/10.1007/978-1-4899-0694-6_11.
[6]Duncan, G. et al. (2012), “Theimportanceof early childhoodpoverty”, SocialIndicatorsResearch, Vol. 108/1, pp. 87-98, http://dx.doi.org/10.1007/s11205-011-9867-9.
[7]Pedersen, S. et al. (2007), “Thetimingofmiddle-childhood peer rejection and friendship: Linking early behavior to early-adolescent adjustment”, ChildDevelopment, Vol. 78/4, pp. 1037-1051, http://dx.doi.org/10.1111/j.1467-8624.2007.01051.x.
[8] Hartup, W. (1992), “Peer relations in early and middlechildhood”, in Handbook ofSocialDevelopment, Springer, Boston, MA, https://link.springer.com/chapter/10.1007/978-1-4899-0694-6_11.
[9]OECD (2017), PISA 2015 Results (Volume III): Students’ Well-being.
[10]Telzer, E. et al. (2015), “Thequalityofadolescents’ peer relationshipsmodulatesneural sensitivity to risk taking”, SocialCognitive and AffectiveNeuroscience, Vol. 10/3, pp. 389-398, http://dx.doi.org/10.1093/scan/nsu064.
[11]Pellerin, L. (2005), “ApplyingBaumrind’sparenting typology to highschools: Toward a middle-rangetheoryofauthoritativesocialization”, Social Science Research, Vol. 34, pp. 283-303, http://dx.doi.org/10.1016/j.ssresearch.2004.02.003.
[12]Georgiou, S., M. Ioannou and P. Stavrinides (2017), “Parentingstyles and bullyingatschool: Themediating role oflocusofcontrol”, International JournalofSchool&Educational Psychology, Vol. 5/4, pp. 226-242, http://dx.doi.org/10.1080/21683603.2016.1225237.
[13]Uji, M. et al. (2014), “Theimpactofauthoritative, authoritarian, and permissiveparentingstyles on children’slatermentalhealth in Japan: Focusing on parent and child gender”, JournalofChild and FamilyStudies, Vol. 23/2, pp. 293-302, http://dx.doi.org/10.1007/s10826-013-9740-3.
[14]King, K., R. Vidourek and A. Merianos (2016), “Authoritarianparenting and youthdepression: Resultsfrom a national study”, JournalofPrevention&Intervention in theCommunity, Vol. 44/2, pp. 130-139, http://dx.doi.org/10.1080/10852352.2016.1132870.
[15]Dehue, F. et al. (2012), “Cyberbullying and traditionalbullying in relation to adolescents’ perceptionofparenting”, Journalofcybertherapy&rehabilitation, Vol. 5/1, pp. 25-34, www.researchgate.net/publication/233919272_Cyberbullying_and_traditional_bullying_in_relation_to_adolescents’perception_of_parenting
[16]Hildyard, K. and D. Wolfe (2002), “Childneglect: Developmentalissues and outcomes”, Child Abuse &Neglect, Vol. 26/6-7, pp. 679-695, http://dx.doi.org/10.1016/S0145-2134(02)00341-1.
[17]Singh, V. and R. Behmani (2018), “Parenting style and adolescent suicideideation: A review”, International JournalofAcademicResearch and Development, Vol. 3/2, pp. 1245-1252, www.academicsjournal.com/download/1848/3-2-186-322.pdf.
[18]Hiniker, A. et al. (2015), “Textingwhileparenting: Howadults use mobile phoneswhilecaringforchildrenattheplayground”, http://dx.doi.org/10.1145/2702123.2702199.
[19]Zhang, H. (2016), Digital Literacy and GrowthofChildren in Urban China in the New Media Age, https://milunesco.unaoc.org/wp-content/uploads/Final-version-Digital-Literacyand-Growth-of-Children-in-Urban-China-in-the-New-Media-Age.pdf.